Jihlava, Česká republika
ekori-bloguje@email.cz

Psi, nejlepší přátelé člověka – chováme se podle toho?

pes, nejlepší přítel člověka, kouká smutně

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Tuto větu slyšel nejspíš téměř každý, včetně tebe, milý čtenáři. Jenže do jaké míry se k nim podle toho chováme? Skutečně naše činy vypovídají o tom, že si jich vážíme, respektujeme jejich přání, potřeby a vytváříme jim podmínky tak, jako bychom je vytvořili nejlepším přátelům? Jen oni sami, psi, by mohli říct, jak to je.

Bolest otvírá oči nejlépe

V poslední době se mi formuje názor na tuhle problematiku vlivem dvou mých nových zkušeností.

 

1. bolest – zanedbávaný pejsek

Poprvé mě donutil k zamyšlení fakt, že jsem potkala jeden “páreček” mladých lidí, kteří měli v rukách lahve piva během všedního dne, motali se a vzhledově (oblečením, hygienou a celkovým dojmem) vypadali jako kombinace bezdomovců a feťáků. Měli na vodítku psa, který vypadal bojácně, lehce vyzáble, měl sklopená ouška, nekvalitní srst a ani jeden si ho vůbec nevšímal. Působili, jako by byli mimo a jeho měli s sebou jen do počtu. Bylo mi ho líto. Postavili se ke stánku s rychlým občerstvením na náměstí a já šla blíž.

Dělala jsem, že si také dám jídlo, ale chtěla jsem se jen nenápadně přiblížit psovi, zeptat se, zda si ho mohu pohladit, a zlepšit mu tak aspoň trochu den, týden anebo i život. Šlo to podle plánu do chvíle, než jsem pomalinku, opatrně a s citem přibližovala ruku k pejskovi, aby si ji prvně očichal. Vždy jsem v tyto chvíle opatrná, ale pejsek se okamžitě stáhl a schoval ocásek mezi nožky ze strachu, jako bych ho měla uhodit. To potvrdilo mou myšlenku, že buď oni nebo jejich rádoby kamarádi mu určitě netvoří pěkný a láskyplný život…

Po konverzaci s městským policistou na toto téma, po vyhledávání informací na internetu a po zaslání dotazu a následného čtení odpovědi od organizace pro ochranu zvířat s názvem Svoboda zvířat jsem zjistila, že zákony v České republice nejsou ideální. Pokud není pes znatelně podvyživený nebo nemá veliké známky týrání, není šance ho zachránit, i když je na pohled každému jasné, že týraný je či minimálně není v dobrých rukách. Zamyslela jsem se nad osudem takovýchto psů a přišla na pár věcí.

Co s tím?

  • Zákony v ČR by měly být výrazně zpřísněné. Mělo by být snazší získat povolení k odebrání zvířete či kontrole u veterináře, aby se relativně včas dalo zvířeti pomoct.
  • Ideálně by se mělo zajistit, aby byli všichni psi povinně očipovaní a povinně a pravidelně je museli páníčci nechat zkontrolovat veterinářem, zda jsou v dobrém stavu. Je velmi smutné, že mnoho psů strádá, ale nikdo se tím nezabývá. Často to ani nemůže zjistit někdo, kdo by jim pomoct mohl! Povinné kontroly by mohly být dobré jako prevence před vážnými stavy týrání. Nebo alespoň já si to myslím.
  • Věřím, že by mělo velmi pozitivní dopad na kvalitu života všech psů povinné zavedení kurzu pro budoucí páníčky, kde by se od zkušených kynologů naučili, jak správně používat povely a jak se k psům chovat. Velké množství lidí, které potkávám při venčení či je znám osobně, dělá nevědomě chyby, které mají ale dopad na samotné psy. Někteří z nich to i myslí dobře, ale nechápou například rozdíl, že pes není člověk či dítě nebo že musí sami udělat změny ve svém chování, aby mohl i pes udělat změny.
    • Kurzy by si platili lidé sami. Nikomu není divné, že při koupi mobilu si musí zařídit i SIM kartu, tarif u operátora či příslušenství v podobě krytu. Při koupi televize zařizují a platí třeba satelit. K mnoha věcem kupujeme vědomě a dobrovolně příslušenství. Proč by mělo být divné zaplatit si “příslušenství” v podobě kurzu jakožto manuálu k pořízení živého tvora, pejska?!

 

2. bolest – psi v přesile a předsudkypes sklesle sedí na trávě a kouká doprava

Druhou a nepříjemnou situací pro mě bylo svědectví určité situace. S naším mopsem jsme potkali pána s pitbulem, kterého někdy vídáme při venčení. Psi si pokaždé hrají, sedli si. Fenka pitbula je moc hodná, dobrosrdečná a klidná.

Blížil se k nám nějaký muž s dvěma psy, které měl bez vodítka stejně jako my. Staforda a velké plemeno, jehož název neznám. Ale působil jako kříženec sheltie. Pán s pitbulem říkal, že je už párkrát potkal a vše proběhlo v pořádku.

Muž se psy na ně volal, dalo by se říci křičel. Opakovaně ho neposlechli. Pán na něj zavolal, že už se potkali, že to bude dobré. Muž odvětil, že jeho staford se ale nějak ježí na mého mopse.

Předsudky jsou nespravedlivé

Pejsci i s mužem došli k nám a nastal konflikt. Možná tě napadá, že staford zaútočil na mého mopse, jak by tomu předsudky o bojových plemenech nasvědčovaly. Realita byla ale taková, že problém vyvolal kříženec sheltie při kontaktu s pánovou fenkou pitbula. Zaútočil na fenku, která ani v boji nepokračovala, byla pasivní. Mužův staford přiběhl a pustil se do fenky pitbula. Byli dva na jednoho. Staford přirozeně bránil svou rodinu, přirozeně tvrdě, na život a na smrt. Rase je to přirozené, když chrání svého pána či rodinu.

Fenka pitbula měla hluboce prokousnutou kůži a zachránil ji včasný fyzický zásah páníčků. Byl to hnusný pohled. Ještě hnusnější mi ale přišel přístup majitele staforda a křížence sheltie. Opět řval na staforda různé věci (ani to nelze nazvat přímými a jasnými povely, ale spíš afektovaným vyléváním zlosti), vzal vodítko a začal ho s ním šlehat. Moudrý pán, majitel raněné fenky pitbula, upozornil na fakt, že tohle jednání není ku prospěchu a zároveň konflikt vyvolal kříženec sheltie, ne staford. Ten se pouze zachoval přirozeně, s čímž musel majitel počítat.

Až v tu chvíli řekl muž kříženci mírnějším hlasem pouhou větu “co to bylo, Same? To se dělá?” Muž dal pejsky na vodítko a zajímal se o pána a pejska, zda je v pořádku. Byl i ochotný uhradit veterináře apod. To je sice hezké, ale proč k tomu vůbec došlo?! Nejsem kynolog. Pokud by se nějaký dostal k mému článku, budu vděčná za jeho reakci na mé názory a myšlenky v této oblasti. Každopádně jsem si všimla několika věcí, které se mi nelíbily, pobouřily mě nebo donutily k zamyšlení, zda nepřispěly k této nešťastné události. Všechny se týkaly chyb muže se stafordem a křížencem sheltie.

Čeho jsem si všimla?

  • Oba psi byli bez vodítka. I kdyby byli dokonale vycvičení a na zavolání by oba reagovali, majitel musí počítat s přirozeností staforda. Když bude jeho rodina (páníček či smečka) v ohrožení, povely nemají příliš váhu, protože bojuje srdcem ze všech sil, aby je zachránil. Nezajímá ho, kdo si začal. Mít ho bez vodítka, když je možnost konfliktu, je, dle mého názoru, nezodpovědné.
  • Muž povely “ke mně” zlostně křičel. Neříkal je jasným, rozhodným, vyrovnaným a pevným tónem hlasu. Zároveň při zvolání povelů šel stále směrem k nám, nezastavil se a nedal najevo, že od nich očekává reakci. Psi to mohli pochopit tak, že dál pokračoval v procházce.
  • Majitel psů nepřiměřeně, přehnaně, dramaticky trestal staforda, aniž by pochopil a připustil, že vše začalo u křížence sheltie. Ano, staford má zodpovědnost za větší škody, ale bez zásahu sheltie by k nim nedošlo!
  • Muž nerespektoval a nezohledňoval přirozenost a povahu svého bojového plemena. Dopustil, aby se zachoval přirozeně (bránil rodinu), a pak ho za to tvrdě trestal. Nechápal, že ten pes jednal tak, jak to má zapsané v genech a dalo se to očekávat. Nevnímal, že ten pes to cítil jako správné gesto, a následně je za to zbit, ani neví proč. V jeho pohledu po potrestání byl znatelný pocit nepochopení, smutku, křivdy, psychické bolesti, že mu páníček ubližuje, když dělá něco správného. To se mnou velmi hnulo…

Ten pohled v jeho tváři se mi zažral do paměti a motivuje mě při vzpomínce na něj k tomu, abych se víc zabývala touto problematikou. Je mi jeho, i dalších takovýchto psů zahlcených předsudky, neskutečně líto. Cítím velkou dávku nespravedlnosti, se kterou se potýkají. Na základě této zkušenosti mě napadají řešení.

Co s tím?

  • Bojová plemena by si měli pořizovat pouze lidé vyrovnaní, zvládající své emoce. A hlavně musí být ochotní zjistit různé potřebné informace o rase, která s nimi bude žít.
  • Věřím, že by velmi pomohlo povinné zavedení psychotestů, pokud si někdo bude chtít pořídit bojové plemeno. Jak jsem již zmínila o bod výše, nemůže se o něj starat každý. Přijde mi vhodné udělat další krok k ujištění, že bude pes v dobrých rukách. Pomůže to kvalitě života pejska, ale i jiných lidí či psů, kteří by mohli být třeba napadeni bojovým plemenem, pokud by byl páníček nevyrovnaný či například alkoholik. Co je absolvování psychotestů, když takové plemeno chcete, proti případné bolesti ze ztráty vašeho psa či zranění vašeho dítěte kvůli chybě člověka – špatného páníčka? Pokud chcete být policistou, také musíte prokázat psychotesty, že se na tuto pozici hodíte, máte pro ni vlohy, jste schopni činnost provádět.
  • Páníčci musí respektovat přirozené povahové rysy jejich plemena a podle toho se zařídit. Všichni psi nemohou mít stejné podmínky, protože mohou mít jiné “slabiny” či reakce na různé situace. Páníček má za ně zodpovědnost. Ne z hlediska zákonů (aby nevznikla někomu škoda a tak), ale hlavně vůči ŽIVÝM TVORŮM.
  • Majitelé všech plemen musí být ochotní zlepšovat sami sebe. Jde hlavně o to, aby byli schopni naučit se říkat povely správným a efektivním způsobem. K čemu je říkat otráveným a tlumeným hláskem jak dítěti:,,Prosím tě, nežer ty odpadky, bude ti blbě”, když to nebude mít efekt a neřeknou jasným a pevným hlasem stručná slova:,,nesmíš” nebo ,,fuj”? Jak může páníček očekávat, že na to pes zareaguje tak, jak chce?
  • Lidé by se měli vykašlat na předsudky.
    • Kecy typu “bojová plemena jsou nebezpečná, nepředvídatelná” jsou stejná kravina jako “čivavy jsou psi do kabelky”. To, jaký pes je, je výsledek činnosti člověka. Bojová plemena vznikla tak, že “normální” psi byli určeni k bojům mezi sebou. Je to vlastně stejné jako odporné býčí či kohoutí zápasy. Dělo se tomu tak dlouho. Jsou k tomu vedeni. Mají to v sobě. Jsou dobromyslní, srdeční, hodní, plní lásky, věrnější než jakýkoliv člověk na planetě, ochranitelští a silně milující své páníčky a smečku. Stejně tak jsou nevyčerpatelní, silní, energičtí, vytrvalí, odolní bojovníci s neskutečnou kuráží. Když je vychovává nevyrovnaný, zlý, špatný či nezkušený páníček, může se to zvrtnout a NE JEJICH vinou.
    • Stejně tak například mops bývá často spjatý s “ošklivým” a placatým obličejem, vytahanou kůží, malou výdrží, obézní postavou a minimem chuti k pohybu. Přitom ho člověk takto vyšlechtil. To, jak vypadá, je dílo lidí a jejich chuti nepřijmout přírodu takovou, jaká je. Často jsou mopsi překrmování, konzumují lidská jídla, která jim kazí trávení a způsobují různé potíže včetně obezity. Jde to ruku v ruce. Pokud se mops dostane do rukou páníčků, kteří se řídí určitými pravidly, protože respektují jeho přirozenost (nekrmí ho lidským jídlem, odměřují vhodné dávky granulí, věnují mu dostatek pohybu a tak), z mopse může být velmi vytrvalý, energický, na mopse atleticky vypadající jedinec s chutí do života. Jako ten náš! Chodí s námi běhat a má větší výdrž než my. Běží do chvíle, než zastavíme my. Na pohled má znatelné svaly, obezitou opravdu netrpí, ale vyzáblý také není. Ach, ty předsudky!
  • Majitel by se měl řídit větou “jaký pán, takový pes”. Nemůže psa vinit za veškeré chyby a činy, pokud si sám nezamete před vlastním prahem a reálně se nezamyslí (klidně i s pomocí Googlu či oslovením kynologů), zda na těch chybách nemá větší podíl on sám než jeho pejsek. Je smutné vidět, že někdo kárá psa za něco, za co si může sám. Nechává ho sežrat své vlastní nedostatky. A to je špatně!

 

Velkých změn se snáz zalekneme

pes, nejlepší přítel člověka, kouká doleva

Týraní psi – problematika, která jistě není příjemná nikomu. Mojí velkou slabinou jsou ale i předsudky z různých nepodstatných důvodů vůči psům a chyby lidí, které se podepisují v osudech živých tvorů. Jsem člověk, který se snadno pro něco z celého srdce nadchne, ale nemá to dlouhého trvání či se snáz zalekne překážek, pokud necítí podporu nejbližších.

Nadchnutí pro různé věci a následné vyprchání vášně přijímám jako součást sebe. Ale strach z neúspěchu či vycházení z komfortní zóny je něco, na čem pracuji a budu i dál. Chtěla bych docílit toho, abych dokázala zabojovat za tyto nevinné dušičky a měla podíl na ovlivnění chování lidstva ke psům.

Hodně lidí si všimne týraných či nešťastných zvířat na ulici, ale pouze je slovně polituje a jde dál bez činů. To mě tak bolí! K čemu ta lítost je, když ji psi ani nepocítí?! Ano, asi si řeknou: „A co s tím můžu udělat, když by mu ho policisté stejně nevzali – četl jsem možnosti dané zákonem”. Cítila jsem to podobně, ale nemohla jsem se s tím srovnat.

 

Záblesk naděje k realizaci zdánlivě nereálného

Pak jsem ale viděla jeden z mnoha úžasných videí Kazmy Kazmitche. Stručně řečeno je to geniální mladý muž, který bojuje za dobré věci v mnoha vlastních promyšlených a vymakaných projektech, které jsou součástí jeho vlastního pořadu zvaného One Man Show. Realizuje se svým skvělým týmem takové věci, ze kterých budete žasnout, že je vůbec vymysleli, natož zrealizovali! Detaily nepovím, najděte si je sami. Stojí to za to!!!

V tomto videu dokázal zařídit změnu zákonu společně s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem pro lidi postižené zákeřnou nemocí ALS, kteří bojují s časem svého života. Zajistil, aby jim byly schváleny a poskytnuty výrazně dříve zdravotní pomůcky, které jim usnadňují zbytek jejich krátkého a náročného “dožití”.

Díky shlédnutí tohoto fascinujícího videa, jehož shlédnutí doporučuji i tobě, milý čtenáři, jsem získala naději, že se člověk nemá nechat odradit, pokud věří, že jeho myšlenka bude mít pozitivní dopad. V mém případě by mohla mít dopad na velké množství psů, kteří mohou být ohrožování různými typy lidí – vědomě či nevědomě. Může jim zkvalitnit jejich život, vrátit jim to, co nám oni dávají. Psi se k nám VŽDY chovají jako k nejlepšímu příteli, ale jsou neustále zrazování více či méně námi, zkaženými lidmi. Jejich čisté, věrné a nevinné duše si to ale nezaslouží!

 

Doufám, že se každý z nás zamyslí nad tím, co je ochotný udělat či obětovat pro spravedlnost a lepší život nevinných živých tvorů. Už třeba jen přijetím možných nových zákonů, které nás, relativně slušné páníčky, může mírně omezit například povinnými návštěvami veterináře či absolvováním kurzu, jak být co nejlepšími parťáky těchto úžasných a milujících stvoření. Přeci jen psi jsou skutečně nejlepšími přáteli člověka. 🙂

 

 

Líbilo se ti to?

Vyber si počet hvězd.

průměrné hodnocení: 4.7 / 5. počet reakcí: 3

Buď první, který vyjádří svůj názor! 🙂

Pokud tě zaujal obsah blogu

sleduj mě i na Instagramu nebo se přihlas k odběru novinek!

Pokud tě to nezaujalo nebo ti něco chybí

pomoz mi to vylepšit!

Řekni, co bys změnil, milý čtenáři?

 

4 komentáře

  1. Hanka napsal:

    Moc zajímavý článek! Cítím to podobně. Psi ale i ostatní zvířata si zaslouží dobré zacházení a naši přízeň. Stačí si uvědomit jak oni zpříjemňují život nám…

    • Eliška Korbičková napsal:

      Děkuji. 🙂 Je to tak. Ta hodná a věrná stvořeníčka nám neubližují ničím a jejich úmysly jsou vždy čisté, takže bychom pro ně měli dělat maximum.

  2. KFP napsal:

    Parádní! Krásně se to čte a moc vám držím palce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *